24. října 2006 v 20:32 | Arliti
|
O tomhle životním stylu jsem se vlastně dozvěděla až po tom, co jsem si založila tenhle blog. Dost mě to překvapilo, protože podle všeho to souhlasí s těžkou většinou mého způsobu života... Celé roky jsem si myslela, že jsem prostě divná a nic s tím nenadělám, takže jsem se naučila chovat se podle toho, jací lidé se nacházeli kolem mě a svým zálibám se věnovat o samotě. Takže většina lidí kolem mě nemá tušení jaká jsem a nejspíš by po přečtení tohohle článku utrpěla šok... Teď už to asi nebudu extra měnit, přece jenom v 18 je docela pozdě, ale aspoň vím, že podobných lidí, jako já, je relativně hodně a že když budu chtít, můžu se s nimi sejít a nikdo se mi nebude posmívat, že jsem šáhlá, protože se nechovám jako "normální lidi".

Odjakživa mě fascinovalo temno (jako malá jsem vždycky v pohádkách fandila drakům:-)) v jakékoliv podobě a později se k tomu přidala smrt. Magii a tajemno už beru jako samozřejmnost a o ty stejně samy o sobě neznamenají, že je někdo gothic. Dřív jsem psala básničky hlavně na nějaké téma, které mi někdo zadal a ty jsem psala prostě tak aby se líbili učitelům a dospělákům, ale vždycky, když jsem měla depresi, nebo jsem prostě byla smutná, napsala jsem úplně jinou báseň nebo jsem se dala do psaní příběhu.. Hodně dlouho jsem tahle dílka držela v tajnosti, protože jednou jsem je ukázala pár lidem a dostalo se mi nepochopených pohledů a nařčení (pravdivých), že jsem morbidní a cynická (na sarkasmus a ironii už byli všichni zvyklí). Až asi po dvou letech jsem se odvážila dát ty básničky přečíst svým opravdovým přátelům, kteří respektují mé názory a nikdo z nich už se mi neposmíval. Není tedy pravda, že gothici nemají kamarády, jen jich většinou není moc a nijak na nich nelpí...(bez urážky pro vás, co mě znáte, ale už jsem vám to jednou vysvětlovala...) Nejsem asi úplně přesný gothic, protože nenosím typické goth oblečení, ale spíš z praktických důvodů (objevit se ve škole v černých šatech a plášti jsem zkusila jen jednou...¨) ale pořád černou a temně rudou zbožňuju a když se sama potuluju po lesích, většinou takové věci na sobě mám. I když osobně si myslím, že šaty nedělají gothica :-). A taky mám ještě občas strach ze hřbitova - fascinuje mě a ráda se tam procházím, ale pořád jsem toho názoru, že by se duše zemřelých neměly rušit.. To zase souvisí s mojí osobní magií a to už jsem tu jedno psala.. A nemám ráda cizí krev, teda neomdlívam, nebo takový blbosti ale zrovna jí nemusim, s tou svojí ovšem zacházim dost často, hl. při rituálech a občas se řežu do dlaně, když jsem opravdu naštvaná, ale to ještě podle mě neni nic hrozného.

Duší ale nejspíš do tohohle stylu zapadám, protože jsem v podstatě neustále smutná, často se zničehonic propadnu do depresí, hodně mě bolívá hlava (jak jsem se dozvěděla, to se taky gothicům stává dost často..) a místo aby mě vzpružil pohled na zářící slunce, sytím se energií kdykoliv je bouřka, ze tmy, měsíce a hvězd a ponurých míst. Zrovna dneska jsem chtěla celou dobu jít konečně zase ven (kvůli škole moc nestíham), ale dokud bylo hezky vůbec se mi nechtělo. Pak ale zapadlo slunce na obzoru se nakupily mraky a začal vát takový ten ledový vítr, který věští změnu počasí.. Aniž jsem o tom pořádně přemýšlela, už jsem stála venku před domem (bydlíme hned u lesa a stalo se tu už pěkných pár ošklivých věcí - napíšu je sem později) a nasávala jsem do sebe sílu přicházející vichřice. Procházela jsem se po opuštěných cestách a při pohledu na místa různých neštěstí, kde se většina lidí bojí, jsem se jen pobaveně pousmála. Nechápu jak můžou ti tkzv. "normální lidé" žít bez tohohle, tolik energie taková moc jaká se skrývá v temnotách! Konečně něco co naplní prázdnotu uprostřed vaší duše. Není nic krásnějšího než temnící nebe, zčernalé kmeny skoro holých stromů, rozházené kameny a vyvrácené kmeny stromů, podivně pokroucené v narůstajícím šeru, dunivé klokotání ledové vody rozvětveného potoka a strašidelný šepot stromů, do kterého se čas od času ozve zakvílení zvěře, nebo děsivý skřípot rozhoupaných větví. Teprve když jsem stála před symbolickým hřbitovem a hleděla na všechny ty mechem porostlé kameny, zatímco mi vítr cuchal vlasy a přinášel s sebou tajemné hlasy z jiných světů, cítila jsem se silná a šťastná. A pokud tenhle pocit mají všichni, komu je tenhle sty života vlastní, pak stojí za to být gothicem!
Gothic zajímaví styl života ale já bych akhle žít nemohl kochat se temnotou a zničenou krajinou no zvláštní ale k tobě to sedne :)