close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Výsadek - Noc 22.-23.4.06

17. ledna 2007 v 18:32 | Arliti |  Sort-of-diary/Trochudeník
Jeli jsme se skautama na výsadek. (To znamená, že skupinky po třech rozvezou po lese a ty pak musí dojít na určené místo, přes nějaká stanoviště.) Náš první výsadek, takže jsem byli pěkně nervózní. Skupinku jsme utvořily já, Anička a Míša, takže náš orientační smysl se dohromady rovnal asi 0.0001. Na místo (do Kynžvartu) srazu jsme dorazily o hodinu dřív a hned se o nás začala zajímat zdejší pochybná populace. Zbavily jsme se jich, až když přijeli ostatní skauti a to už byla tma. Vedoucí nám řekli, kde jsou na mapě body A,B, C, D a že k těm musíme dojít, abychom našli cíl. Stačilo dojít ke 2bodům. Dohromady jsme měli ujít asi 24km (no my nakonec asi nachodily víc..), ve dne je to pohodka, ale v noci skoro sebevražda.
Nasedli jsme do auta s naším vedoucím Samotářem a ten nám vesele oznámil, že nás vysadí nejdál. Fakt supr. Pak nám ještě řek, že nesmíme jít po silnici dýl než 10min. a když potkáme druhou skupinku můžeme s nima jíta max. 5min. Potom nás vysadil, jeho brácha nám dal gumový medvídky na cestu a odjeli.
Je to zvláštní pocit stát ve tmě na kraji silnice, žádná světla v dohledu. Najednou si uvědomíte, že vám ani nikdo neřekl kde jste, takže víte jen, že se nacházíte asi 10min. cesty autem od Kynžvartu. V takovejch chvílích vždycky přemýšlím, jestli naši vedoucí mají vůbec nějakou soudnost. Pravděpodobnost, že se vám v lese něco stane (zvlášť když se vám tam potuluje asi 6mládežnickejch skupin bez dozoru) je totiž opravdu vysoká. Holt skautům asi přeje štěstí víc, než ostatním - tedy jak komu...
No, alespoň nás vysadili na volném prostranství a ne v lese. Šly jsme kousek po silnici směrem k pomrkávajícím světýlkům, která se ukázala v dálce. Ale dřív jsme narazily na odbočku s rozcestníkem. Našly jsme si to na mapě a vyrazily k bodu A. Měly jsme jít pořád po žlutý, ale zkuste si hledat značky na stromech s baterkou. Světlo k vám může akorát tak přilákat nežádoucí pozornost...
Abych holky udržela v životaschopný náladě, tak jsme si hodně hlasitě povídaly a zpívaly (což taky není dobrej nápad, ale čert to vem!). Po nějaké době jsem vymyslela příběh, že musíme varovat elfy před armádou nepřátel a že každá z nás má svého neviditelného ochránce z hvězdného svitu a ti kolem nás krouží a hlídají nás. Vymejšlení jejich podoby nás na chvilku zabavilo (já měla samozřejmě jednorožce a díky mojí představivosti jsem ho mohla opravdu "vidět" jak běhá okolo. Potom jsem vždycky vymyslela krátký verš a zazpívala ho a holky ho pak se mnou zopakovaly, takže jsme si skládaly písničky. Některý byly fakt docela pěkný, ale ten stres potom mi je úplně vyhnal z hlavy.
Šly jsme zrovna v lese podél vody - pěkně zneklidňující zvuk, aspoň pro mě. Představte si, že vám nad hlavou přebíhají mraky, vane vítr a stromy šumí a skřípou, jakoby se každou chvíli měly po nás sápat, voda po vaší pravé ruce zlověstně hučí a klokotá a vy si uvědomujete až bolestně jasně, že byste přes ten hluk neslyšeli nikoho přicházet... Ke všemu od řeky táhla lezavá zima a v příkopech u cesty ještě ležel sníh.
Po dlouhé době, jsme dorazily k nějakému rybníku. Podle mapy jsme měli odbočit, ale žlutá nikde nebyla. Já chtěla jít doprava (tak to bylo na mapě), ale holky mě přehlasovaly a šly jsme rovně. Pochopitelně špatně. Jak jsme pak zjistily, udělaly jsme asi 10kmetrovou obkliku. Došly jsme do Kostelní Břízy - byly jsme už dost vynervovaný a k tomu ten název, no prostě bájo...
Potom jsme se vydaly zase po žlutý a po silnici. Chtěly jsme dojít k jedný vodní nádrži - a to se nám podařilo. Jenže jsme se pak začly hádat. Byla tam totiž taková pidiodbočka, která vedla podél řeky a široká cesta do kopce. Říkala jsem, že podle mapy máme jít podél řeky, ale popravdě jsem nijak zvlášť neprotestovala, když mě zase Anča s Míšou přehlasovaly, protože se mi ta cestička vlevo zdála dost děsivá. Kdyby nás v tu chvíli napadlo (nebo se spíš někdo odvážil říct to nahlas) jít se podívat aspoň kousek podél řeky, abychom viděly, jestli to je cesta nebo ne, mohly jsme si ušetřit spoustu starostí, ale strach je holt špatný rádce...
Takže jsme se zbytečně ploužily do nejvyššího kopce z okolí. Trvalo nám děsivě dlouho vyjít nahoru a tam nás čekalo nemilé překvapení, v podobě louky, na které cesta prostě končila. Stála tam akorát mrňavá budka a závora. A ke všemu mi v tu chvíli došla zpráva "Vítejte v Německu". Trochu jsme zpanikařily a otočily jsme to k nedaleké odbočce a na mapu jsme ani nekoukly. Byly jsme už dost unavené, takže nás to ani nenapadlo. Dokonce jsme si myslely, že jsme snad vážně na hranicích, jenže to bychom musely ujít opravdu obří vzdálenost, ale ani to nám v tu chvíli nedošlo.
I druhá cesta končila na louce. Zdeptaně jsme se rozhodly to "švihnout" přímo za nosem. Ta louka se neustále zvedala a zase klesala a táhla se zdánlivě donekonečna, tak jsme šly prostě cik cak za osamělým světlem, které jsme zahlédly někde v dáli dole. Najednou se z lesa ozvala hudba a to nejbližší město bylo nejméně 10km daleko! (jinak bychom jeho světlo viděly...a později jsme si to ověřily i na mapě.) Vystrašilo nás to, ale zrovna jsme si četly zprávu od Little Smila, tak jsme zůstaly stát. A potom se ozval mnohem odpornější zvuk nám za zády. (Vždycky mě zamrazí jen si na to vzpomenu!) Něco mezi zvířecím skřekem (něčeho psovitýho, nebo tak nějak) a takovým tím ďábelským smíchem z filmů. Úplně jsme ztuhly a zíraly jedna na druhou. Pak jsem ze sebe vykoktala jenom "Deme!" a vyrazily jsme. Nejdřív jsme jen hodně rychle šly, ale potom už jsme prostě začaly utíkat (do kopce ke všemu). V tu chvíli zleva zablejsklo a my si všimly, že tam v dálce zuří docela slušná bouřka, ale hromy už k nám nedoznívaly. Ta naprostá absence zvuku byla děsivější, než jakékoliv bouření na nebesích. Při každém záblesku stromy vdálce vlevo jakoby vyskočily a byly zlověstně fialově nasvíceny.
Otočily jsme se zpět dopředu a čekal nás další šok. Zpoza kopce se najednou vynořilo něco černého a velkého a jakoby se to hnalo přímo na nás! Já ani Anička jsme neměly brýle, proto nás to asi vyděsilo víc. Vzpomněla jsem si na Prstenové přízraky a srdce jsem cítila až v krku. Zastavily jsme se, ale přemíra adrenalinu (a nejspíš moje povedená představivost) způsobily, že se to pořád hýbalo. Míša, která měla brýle, nás upozornila, že je to opravdu jenom strom, ale stejně jsme to radši opatrně obešly. (zbytečně, protože to vážně byl osamělý smrček). Jenže teď jsem stály na kopci, a věděly jsme, že nás proti obloze bude perfektně vidět. Znovu jsem se rozeběhly a šílenou rychlostí jsme všechny tři vrazily do ohradníku (byl vidět jenom drát, toho si v noci nevšimnete) a navěsily jsme se na něj. Jediný štěstí, že v něm nebyl proud (to co ste slyšeli na stužkování byl zase jinej noční výlet ve 3 kdy sme vlítly do drtátu - tentokrát elektrickýho:-)), jinak by nás to asi usmažilo, protože to bylo pět drátů nad sebou. Pochopitelně nám bylo hrozně špatně od žaludku, ale nějak jsme se udržely na nohou.
Asi pět minut jsme tam jen stály a poslouchaly. Jediné, co jsem slyšela já, byl tlukot vlastního srdce, které bušilo nebezpečně rychle. Předpokládám, že za tu krátkou chvíli jsem vyplejtvala zásobu adrenalinu na týden. Nakonec jsme se vzchopily a vyrazily dál. Našly jsme cestu, tak jsme se vydaly po ní, jenže ta se za chvíli proměnila v potok. No je tohle vůbec možný! Anča ještě ke všemu upadla do bláta a chviličku brečela. Nedivim se jí prostě to byla ta poslední kapka, která jí oddělala nervy. Sešly jsme dolů z kopce a ocitly jsme se zpátky u nádrže, u které jsme stály před třemi hodinami! Bylo už kolem čtvrt na čtyři v noci, tak jsme to vzdaly a zavolaly vedoucímu. Mě osobně se moc nechtělo(a nechci si teď hrát na nafoukance), ale jako nejstarší jsem za ně měla odpovědnost a Míša ke všemu ještě pořád byla po tý příšerný dvouroční nemoci. Takže jsem si přiznala, že skoro 6hod. bloudění po lese po tmě je víc než dost.
Přesto jsem ani nebyla moc unavená. Po nějaké době chůze totiž už přejdete na jakýsi "automatický chod", ale psychicky jsem na tom nebyla zvlášť dobře. (Hlavně proto, že jsem se marně snažila zaplašit myšlenku, že kdyby mě holky na rozcestí poslechly, mohli jsme bejt dávno na A.) Musela jsem toho nechat, tak moc jsem je zase nepřesvědčovala, abychom šly tamtudy. Tak příště. Spala jsem asi tři hoďky, což mi docela stačilo, protože potřebuju dlouho snít a ne spát. A koneckonců probuzení možná stálo za ten noční chaos, protože kolem nás leželi samí pěkný kluci svlečený do půli těla.:-) No, ne že MĚ by to k něčemu bylo s mojí vizáží, ale co, všechno zlý je k něčemu dobrý...:-D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama