close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Prolog - Denní a noční1

7. září 2007 v 22:47 | Arliti |  Rody Prvního světa
No, tak jsem si prostě řekla, že bych to mohla házet i sem krom Literu. Je to jen takový volnější příběh, kt. začíná sice docela obyčejně mezi námi skauty :-p ale končí úplně jinde - i když koncem si nejsem jistá ještě ani já... Doufám, že se bude líbit a please komentujte, ale fakt je to asi takový to odpočinkový čtení večer ke krbu... No ten prolog je trochu akčnější, ale tak prostě čtěte a uvidíte :-)
- - - - - -
Meiv s Míšou se jako obvykle z legrace pošťuchovaly cestou na skautskou schůzku.
"Že nevíš, co budeme dneska dělat na schůzce.", zamrkala šibalsky Meiv svýma zelenýma očima.
"Možná, že to nevím, ale stejně tě převyšuji!" prohlásila Míša a odhodila věčný copánek svých tmavě hnědých vlasů na ramena.
"Dlouhé tělo krátká paměť!" odpověděla Meiv a také pohodila zářivě zrzavými vlasy dozadu. Míša výhružně vykulila oříškově hnědé oči a zavrčela
" Ale tohle si budu pamatovat dlouho!" "Já si tě udobřím," smála se Meiv "budeme soutěžit a Máča říkala, že cenou bude něco velkého."
"A nevíš, v čem budeme soutěžit?"
"Prý ve všem možném dohromady. Ale když nebude moc logických a rychlostních úkolů, měly bychom vyhrát my. Jakmile se objeví šifry máme to v kapse. Jen doufám, že dneska přijdou všichni, hlavně Kamča." zamyslela se Meiv. "To za chvilku uvidíme." , řekla Míša a ukázala na dřevěný srub na kraji lesa.
Ze střechy vlála vlajka s nápisem ,středisko Stopa' a velkou nášivkou v podobě černého otisku medvědí tlapy na hnědém poli. Okna lemovaná vyřezávanými stromy byla otevřená dokořán a zevnitř se ozýval smích, hovor a občas nezvykle vysoké zapištění.
"Přinejmenším Áďa je tady.", zašklebila se Meiv po dalším takovém zavýsknutí. "Někdy si říkám, že s sebou začnu nosit ucpávky do uší.", sykla Míša, když otevřela dveře a vyhrnulo se na ní hlučné množství pozdravů.
"Tak dělejte, jste poslední!" volala vesele vedoucí Máča. "Takže, když už jste tu všichni tak se rozdělte do skupinek. Jednorožci vlevo Ještěrky vpravo." Meiv a Míša okamžitě zamířily doleva, kde je bouřlivě vítaly Áďa, Anička a Kamča. "Tohle musíme vyhrát, tak se snažte!" nabádala je výhružně Anička a postavila se na špičky, aby ještě víc vynikla její výška. "To ale budeš muset nejdřív sklonit hlavu k nám smrtelníkům a začít taky myslet." odsekla jí Kamča, která byla ze všech nejmenší.
"No tak, nechte toho a radši vytáhněte propisky uzlovačky šátky a KPZky a nějak si to nacpěte do kapes!" okřikla je Meiv. Holky poslušně udělaly, co jim řekla a potom už si vzala slovo Máča. "První je morseovka, v ní máte další pokyny." "Hurá!" zajásaly potichu Jednorožci, protože Míša, Kamča a Meiv uměly morseovku nejlépe z oddílu.
Hustě potečkovanou a počárkovanou A5 vyluštily po pár minutách. Podle instrukcí vyběhly ven, a sledovaly fáborky. U každého z nich viselo písmeno a číslo, které si musely zapamatovat. Nikdo nepodváděl, na to dohlížela obzvlášť Meiv, které se takové jednání odjakživa hnusilo. Některé fáborky našly snadno a u dalších si mohly oči vykoukat a pořád na nic nenarazily. Na konci trasy daly písmena dohromady a uspořádaly je podle čísel. Zpráva zněla: azimut patnáct stupňů deset kroků.
Když se podle buzoly konečně správně nasměrovaly, našly další zprávu tentokrát šifrovanou posunutou abecedou. Tu už luštily o něco déle. Měly běžet ke Stříbrným vodopádům Liščího potoka. "Hm, to bude důvod, proč máme mít s sebou plavky.", zadumala se Anička. "Hlavně si pospěšte, Ještěrky už nás dohánějí!" pobízela je netrpělivě Meiv a ohlížela se přes rameno.
Když doběhly k potoku, který vesele skákal přes nahromaděné kameny, rozlouskly další šifru. "Tak to si někdo dělá srandu!" vykulila oči Áďa. "Nedělá, co máte vždyť je teplo!" ozvalo se zpoza rákosí a ven vykoukla rozesmátá druhá vedoucí Maruška.
"Deset kliků ve vodě?!" brblaly holky, když se rychle převlékaly do plavek. "Nemohlo by to radši být deset dřepů? Víš abychom nenastydly." ptala se ještě Kamča a palcem u nohy zkoušela teplotu vody. "Ne, ne," smála se Maruška "ale abyste neřekly, že jsem necita, ušetřím vám práci s počítáním." "To teda dík.", procedila Meiv když dělala první klik. Vzápětí se zabořila zuby do dna, jak ji Míša ,omylem' strčila. Chvíli na to se sama válela ve vodě ,omylem' někoho jiného.
Za spousty cákání a výskání nakonec všechny těch deset kliků udělaly. "Tak a teď jděte k Družinovým jeskyním." řekla Maruška a zamávala jim, anebo Ještěrkám, které právě přibíhaly. "Poběžíme?" ptala se dychtivě Kamča. "Ne," zavrtěla hlavou Meiv "moc bychom se vyčerpaly. Nezapomeň, že to jsou ještě čtyři kilometry hustým lesem."
Ze začátku se ještě smály a vtipkovaly, ale jakmile dorazily k lesu, která se nad nimi hrozivě tyčil, zaraženě zmlkly.
"Asi bychom se měly převléct z těch plavek.", navrhla prakticky Kamča, která byla z Jednorožců nejodvážnější. Ostatní mlčky kývly a tahaly z batohů oblečení. Jen Meiv dál nepřítomně zírala do lesa. "Co je?" zeptala se Áďa bázlivě. "Máš zase nějaké tušení?" "Ne.", odtrhla Meiv oči od pavučinou opředených smrků. "Já jenom nikdy neměla tenhle les moc v lásce. Buďte opatrné."
Vešly tiše do lesa a rozhlížely se kolem. Pod střechou z větví panovalo přítmí, ve kterém všechny tvary vypadaly nepřirozeně a přízračně. Kořeny stromů se plazily po zemi jako klubka hadů a výhružně trčely do všech stran. Mechem obrostlé kamení, připomínající prastaré ještěry vykukovaly z povadlého kapradí, zatímco na větvích povívaly pavučiny a zachytávaly třpytivé kapičky, které se s každým zavátím větru zablýskly jinou barvou, až měli Jednorožci pocit, že se na ně upírají desítky pátravých očí.
Počínaly si nanejvýš opatrně, protože se jim v minulosti několikrát osvědčilo Meiv poslechnout. Obzvlášť když šlo o posouzení bezpečnosti některých míst. Napůl z legrace tuhle její schopnost nazývaly čarodějnou intuicí, ale brzy se naučily jí bezmezně důvěřovat.
Přelézaly skalky a kopce, přeskakovaly potůčky, prokličkovaly bažinou a celou tu dobu mířily na sever k Modrým skalám. Zrovna když se prodíraly nejhustší částí lesa, ozval se výstřel.
"K zemi.", křikla Meiv a všechny si lehly do mechu. "Nejspíš jen myslivec střílel na jelena, nic víc.", konstatovala celkem logicky Kamča a začala se zvedat. "Ticho a zůstaň dole!" zarazila jí Meiv. "Myslivecká puška zní o dost jinak, několikrát jsem jí slyšela u nás v lese." Vytáhla z batohu bohatě zdobenou stříbrnou dýku a začala se plížit kupředu.
"Kde jsi to vzala?" ptala se vyjeveně Míša. "Našetřila jsem si, nebo si myslíš, že kradu?" odsekla Meiv. "Počkejte tady tak patnáct minut a když se nevrátím přiveďte vedoucí.", dodala a s těmi slovy zmizela v kapradí.
Plížila se potichu směrem odkud zazněl výstřel. Proplazila se vyschlým korytem potoka a vykoukla nad břeh. Z toho, co uviděla se jí zvedl žaludek. Zavřela oči sklouzla dolů a úporně snažila se nezvracet.
"Už je tam nějak dlouho.", rozhlížela se Míša nervózně kolem. "Jenom deset minut. Ještě má čas.", uklidňovala jí Áďa, když se koukla na hodinky. "Možná bychom měly radši jít za..." nedořekla Kamča, protože v tu chvíli se Meiv vrátila. Byla v obličeji celá bílá a nervózně těkala očima sem a tam.
"Nic jen postřelený jelen, jak říkala Kamča. Půjdeme, nebo nás Ještěrky předběhnou.", řekla dřív, než se jí někdo stačil zeptat. Holky to nijak nekomentovaly a vydaly se dál.
Meiv se na jedné straně ulevilo, že jí uvěřily, ale na té druhé byla upřímně znechucena tím, že si myslí, že by jí mohl tolik vystrašit nějaký mrtvý jelen. Před očima jí stále vyvstávala skutečná scéna, kterou viděla v údolí za potokem. Dva mrtví muži ležící v rozšiřující se kaluži krve, která se už pomalu začala vsakovat do země. Jeden z nich zvláštně oblečený v hnědých hadrech z kůže, měl vystřelený mozek z hlavy, zatímco tomu druhému trčela ze zarostlého obličeje dýka. Silou vůle ten obraz zatlačila do pozadí a vedla holky dál k jeskyním, i když oklikou, co nejdál od těch mrtvol.
Když se konečně vypotácely z lesa, Meiv se hodně ulevilo. Před upachtěnými skautkami se vynořil skalnatý masív, na němž vystupovaly třpytivé modré žilky.
Áďa se automaticky podívala ke vchodům do jeskyní a pak hlasitě vyjekla.
"Co řveš?" okřikla ji Míša až Meiv leknutím nadskočila. Potom už to uviděly všechny.
Místo obvyklých dvou jeskyní na ně zírala jediná černá díra zvoucí do tunelu.
"Ehm, myslíte, že máme jít dál?" zeptala se Anička. "Třeba o tom vedoucí ví a právě proto nás sem poslali." odpověděla Kamča se stopou pochybností v hlase. "Jestli tu hru nechceme vzdát, tak musíme pokračovat.", řekla Meiv, která si přála být co nejdál od toho proklatého lesa a jako první se vsoukala do otvoru ve skále.
Tunel byl zpočátku úzký a nízký, ale postupně se v něm dalo i shrbeně jít. Hodně se klikatil, klesal a zase se zvedal takže holky občas jen stěží zaslechly oddechování ostatních za nimi. Naštěstí neměl žádné postraní uličky, takže se nikdo nemohl ztratit.
Po době, která jim připadala jako věčnost, se konečně dostaly ven na vzduch. Opravdu musely být v tunelu dlouho, protože už se začínalo stmívat.
Stály na kraji malé mýtinky ohraničené skálou a starobylými stromy. Uprostřed se tyčily dva šedé sloupy v podobě svící zdobené četnými ornamenty a na vrcholu každé z nich plápolal modrý plamen. Ale co bylo nejzajímavější, mezi nimi se ,vlnil´ prostor. A v tom ,vlnivém´ prostoru svítalo místo toho aby se stmívalo a na blízkém kopci stál černobílý hrad.
Tyčil se tam jako pomník krásy i hrůzy, ale s přibývajícím světlem jakoby nabýval na kráse.
Nějakou dobu tam holky jen stály, zatímco je mrazilo v zádech až Míša poznamenala. "Říkejte si co chcete, ale tohle už vedoucí určitě nezařídili." "No, to asi ne.", hlesla Meiv.
V tom se za nimi ozval šramot. Ještěrky je konečně dohnaly.
"Ahoj, tak jak to jde?" začaly vesele a pak zmlkly, když si i ony všimly sloupů a jiného světa mezi nimi.
"Já tam jdu!" ozvala se po chvíli Meiv odhodlaně. "Na něco podobného čekám celý život, takže mi to nevymluvíte. A navíc tam svítá, zatímco tady bude za chvíli tma a já se nechci tím tunelem soukat zpátky v noci.", dodala ale spíše než na temnou chodbu myslela na les. "Ani já ne. Jdu s tebou.", prohlásila Lucka z Ještěrek a Meiv se usmála.
Nakonec se dohodly, že půjdou všechny.
"Ale ještě počkejte, nejdřív zjistím jestli to jde projít z obou stran." nařídila jim Meiv a prošla skrz. Najednou se také ,vlnila´ za portálem, ale usmívala se v prvních paprscích slunce. Podívala se na hrad a pak bez problémů prošla zpátky.
"Je to dobré, pojďte za mnou." Když všechny prošly, Verča taky z Ještěrek navrhla, aby se šly podívat na hrad a ostatní souhlasily.
Vydrápaly se na kopec a došly k mohutným hradbám. Meiv si pomyslela, že tenhle hrad by se dal jen těžko dobít. Pak jí pohled padl na dokořán otevřenou jednoduchou bránu a prázdné nádvoří za ní a ušklíbla se.
"Tak, teď půjdeme dovnitř a ta brána se za námi zabouchne!" bála se Verča. "Ty asi moc koukáš na dobrodružné filmy. V opušťeném hradě se snad nemůže nic stát, ne?" odbyla jí Meiv a netušila, jak velice se mýlí.
Prošli dovnitř, ale nic se nestalo. "No vidíš..", začala Meiv ale v tom jí přerušila Míša. "A kde máte zbytek Ještěrek:" "Poslaly jsme je zpátky ještě před tunelem, stejně se bály." uklidnila je Lucka.
Anička se ještě otočila směrem ke svícím a vykřikla. "Podívejte se někdo prošel za námi." A opravdu u sloupů se objevily čtyři postavy. "V pohodě, jsou v krojích.", oddychla si Meiv a zamávala na ně. Postavy dole je zahlédly a vydaly se k nim nahoru.
"To je Máča s Maruškou a ještě někdo.", poznala své vedoucí Áďa. Ti mezitím došli až k nim.
"To jsem si mohla myslet, že hned vlezete, kam nemáte." smála se Máča. "Takže ,to není součást závodu.", zašklebila se Míša. "Ne, nevěděli jsme, že se tam vytvořil jeden tunel a o těch svících už teprve ne."
"A kde jste sebraly Smíška a Krůtu?" ptala se Meiv a dívala se přitom na dva vytáhlé hnědovlasé chlapce postávající vzadu. "My jsme původně měli jít na výlet s Pavlíkem, ale nějak jsme zabloudili a skončili jsme tady...", vysvětloval Smíšek a všichni se rozesmáli.
Výlety jejich oddílu, byly pověstné tím, že téměř vždy došli jinam než chtěli, nebo si přinejlepším zašli několikakilometrovou oklikou.
"Radši zůstaneme přes noc, nebo spíš přes den tady. Potmě domů nepůjdeme a stejně jsme chtěli tábořit venku.", řekla Maruška. Ostatní rádi souhlasili.
Rozdělili se do menších skupinek a podrobně si prohlíželi hrad zvenčí.
Po každé straně železné brány se tyčila štíhlá černá věžička s bílou špičatou střechou a mnoha okny. Od nich se vinula tlustá šedá zeď kolem dokola hradu. Do nádvoří vystupoval malý výklenek se strážní plošinkou nahoře a dovnitř hradu vedly krásně tepané dvoukřídlé dveře. Na výklenek navazovalo hlavní křídlo, zdobené barevně vykládanými okýnky a zakončené další strážní plošinou s dvojitým cimbuřím. Z ní zleva i zprava vedla dvířka do dvou hlavních černých věží, se spirálovitě umístěnými bílými střílnami., také zakončené cimbuřím. Se zadní částí plošinky byla spojená zřejmě nejhonosnější část hlavního křídla, spíše podobná malému zámku se dvěma věžičkami totožnými s těmi u brány. V paprscích slunce se duhově leskla další barevná okýnka a diamanty vykládaná brána.
Když obešli celý hrad, zamířili dovnitř. Meiv přistoupila k hlavnímu vchodu a strčila do dveří. Dost nepříjemně zaskřípaly, až se všechny holky chytily za uši
"Jak jinak.", odfrkl si Smíšek a vešel první. Ocitli se v tmavé chodbě osvícené pouze pochodněmi zasazenými ve stříbrných držácích pod stropem. "Tak nevím, uvnitř to moc opušťeně nevypadá.", podotkla Meiv. "Proč ne?" zeptala se Áďa hloupě. "Viděla jsi snad někdy v opuštěném hradě svítit pochodně?" usadila jí Meiv. "Dávejte pozor.", řekla Maruška a hlasitěji zavolala. "Haló, je tu někdo?" Nikdo neodpověděl, ale všichni měli pocit, jakoby se pochodně rozzářily víc než před tím a všemi projela vlna povzbuzení. S úsměvem se vnořili hlouběji do chodby.
Postupně se začaly objevovat vyloženě optimistické obrázky, většinou zobrazující sluncem prozářenou krajinu, nebo postavy pohledných hudebníků.
Meiv se na tom přesto něco nezdálo. Možná proto, že nikdy nefandila přesládlému až lehce infantilnímu umění.
"Možná bychom už dál chodit neměli.", navrhla nesměle. Ostatní se na ní jen nechápavě podívali a Smíšek řekl. "A co si myslíš, že se nám tu asi může stát? Nějaký obraz se na nás zamračí, nebo co?!" "Ne.", odsekla Meiv. "Prostě z toho mám špatný pocit." "Tak to pardon madam je zřejmě jasnovidka!" zamumlal Smíšek, který nikdy neslyšel o tom, jak Meiv holkám několikrát zachránila zdraví a možná i život.
Meiv to ani nestálo za odpověď. Šlehla po něm nenávistným pohledem a jen víc sevřela svůj talisman Štěstí, který jí visel na krku.
,Štěstí´ byl jemně zdobený přívěšek s oválným měsíčním kamenem uprostřed a čtyřmi drobnými rubíny rozmístěnými po stranách jako sever, jih, západ a východ na kompasu. Vyzařoval jakousi vnitřní sílu. Kdykoliv si Meiv něco nezištně nebo podvědomě přála, splnilo se to. Jindy začalo Štěstí trochu žhnout, když se Meiv ocitla v nebezpečí a dával jí moc vyváznout s žádným, nebo jen s minimálním zraněním. Ale hlavně, když se opravdu soustředila mohla zahlédnout mlhavé záblesky cizích i známých krajů, nebo přátel a nepřátel - roztříštěná minulost s budoucností pohromadě.
Kdo se v těch záblescích vyznal, dokázal mnohé předvídat a předejít tak nepříjemným situacím. A to Meiv dovedla velice dobře. Proto občas s pohrdáním pohlížela na lidi, kteří ji měli za bláznivou romantičku. ,Ne nikdo nemá ani tušení jak silná můžu být.´ pomyslela si a hrdě kráčela chodbou před ostatními.
Škoda, že se nepodívala na Štěstí teď, protože měsíční kámen se rozzářil a na okamžik odhalil pohled na hrad totožný s tím, ve kterém se skauti nacházeli - jen tenhle byl celý černý. Pak kámen pohasl a znovu zahalil budoucnost mlhou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama