Taaak pokračování je tu jen kraťounký, ale zítra příde další už delší:-) ehm a mohl byste to třeba někdo komentovat?Díky
--- ---
Konečně vyšli z chodby a ocitli se ve velké prosvícené síni. Stěny se skvěly čistými gobelíny se stejnými motivy jako obrazy na chodbě. Po stranách vystupovalo množství bohatě vyřezávaných dřevěných dveří a honosné schodiště pokryté rudým kobercem a zábradlí s mistrovsky vytepanými stříbrnými hady.
Ale Meiv se nejvíc líbila socha, tyčící se uprostřed. Zobrazovala nádherného vlčího vůdce s odhalenými tesáky. Celý vytesaný z modrošedého kamene odrážel paprsky pochodní, stejně jako jeho hrdé oči ze smaragdů.
Meiv přišla blíž a pohladila sochu po hlavě. Zdálo se jí, že na ní mrkla.
Vlastně každý kousek nábytku nebo stěny byl sám o sobě nepředstavitelně líbezný, ale všechno dohromady dávalo jen přeplácanou směsku.
"No se sladěním si někdo asi moc hlavu neděla.", ušklíbla se Meiv. "Ty prostě musíš do všeho šťourat, co?" ozval se Smíšek.
Meiv jen protočila panenky a zkusmo otevřela jedny dveře. Skrývala se za nimi další přeplácaná místnost, které dominovala obří postel. Meiv místnost zase zavřela a obrátila se k Máče. "Rozhodně máme kde spát, na tu postel se vejdeme snad všechny holky."
"Tak se koukněte, jestli je tu takových místností víc a pak koukejte jít spát.", nakázala jim Máča.
Všichni se ve hloučcích rozprchli ke zbývajícím dveřím a začali je jedny po druhých otevírat. Našli ještě dvě místnosti s obří postelí, když odněkud zahulákala Míša. "Hej, Meiv, pojď se podívat, tohle by tě mohlo zajímat!"
Meiv se rozeběhla za hlasem a našla Míšu v pokoji za nejméně vyzdobenými dveřmi. Užasle zůstala stát na prahu. Od podlahy až po strop po celém obvodu obíhaly poličky plné nejrůznějších středověkých zbraní.
Meiv se s nábožnou úctou probírala hromadou mečů, dýk, hvězdic a dalších výjimečných kousků. Zvlášť nemohla odtrhnout zrak od mečů. Brala je do ruky a zkusmo s nimi provedla pár výpadů. Kupodivu ani ne moc amatérsky na to, že meč předtím držela v rukou asi jen jednou v životě.
Nakonec našla úplně vzadu meč, kterého se z počátku i bála dotknout - taková z něj vyzařoval energie. Ledově šedé ostří pokrývaly rytiny hadů, draků a u špičky znázorňovaly znovu onoho hrdého vlčího vůdce. Doprostřed jílce byl vsazen velký smaragd a po obou stranách se mlžně třpytily měsíční kameny, úplně stejné jako ten, co měla Meiv na krku. A dole se proplétaly stříbrné pavučinky.
Meiv meč bázlivě vytáhla a zvedla ho vysoko nad hlavu.
Ostatní přilákalo zářivé světlo, které se odtud rozlévalo a spatřili Meiv pevně třímající meč s autoritou, kterou u ní nikdy dřív neviděli. Najednou ze smaragdu na jílci vyšlehl zelený paprsek a dotkl se jejích stejně zelených očí, od nich se paprsek jakoby odrazil a všechna záře naráz pohasla. Pouze ona aura moci, která byla u Meiv vždy jen sotva postřehnutelná, zesílila.
"Meiv...", začala Lucka.
"Patříme k sobě.", přerušila jí Meiv se zvláštním svitem v očích. Připla si meč k pásku a nikdo se jí v tu chvíli neodvážil odporovat.
"Hm, tak vy ostatní tady radši už na nic nešahejte a jděte spát!" ozvala se Maruška.
Áďa si hned nato zívla a i ostatní si uvědomili, že v jejich vlastním světě noc nejspíš víc a víc temní. Rozešli se do pokojů. skautky do prvního, vedoucí do druhého a kluci do toho posledního.
Holky se všechny natáhly napříč přes postel, jen Meiv si lehla na koberec přede dveřmi, které zamkla starodávným klíčem vyčnívajícím z klíčové dírky, s mečem v ruce. Vlastně to nikoho ani neudivilo. Navíc teď, když už ji Smíšek nezpochybňoval, věřily už zase plně v její tušení .
"Dobrou noc.", ozývalo se nějakou dobu ze všech stran a potom všechny rychle usnuly, snad až příliš rychle na normální spánek.
Jen Míše ještě nesmyslně blesklo hlavou, že si vlastně měly spíš říct Dobrý den a pak už se i jí zavřely oči. Ale kdyby věděly co je čeká, nejvhodnějším pozdravem by určitě bylo Sbohem