Probudilo je bouchání do dveří a něco jako ,zlovolný šepot´. Oknem sem zabloudil poslední rudý sluneční paprsek, sklouzl po dveřích a odhalil tak příčinu bouchání. Ve dřevě zela docela velká díra a několik útočících kopí ji ještě rozšiřovalo. Než stačily zahlédnout majitele kopí, paprsek spolu se sluncem zmizel a v pokoji se rozhostila tma. Ale nebyla to tma našeho světa. Spíš se podobala dusivému šeru, ve kterém pableskovala drobná světýlka, jako děsivé oči a ta světýlka si šepotala - zlovolně.
Několik holek začalo horečně hledat v KPZkách (krabičkách poslední záchrany) svíčky a po chvíli se mezi šepotavými světýlky syčivě objevilo několik mihotavých plamínků. Na hranici jejich světla se pohybovalo cosi slizkého bílého pěticípého a naprosto odporného. Hned nato dva plamínky odumřely spolu s výkřiky, když si skautky uvědomily, že ten hnus je ruka - nebo spíš její kostra.
V tu chvíli se po pokoji rozlilo další světlo - známé a mnohem silnější. Zvláštní směs mlžně bílé a zelené. To Meiv vytáhla meč a ten teď zářil spolu se Štěstím a jejíma očima.
Vzápětí se dovnitř prolámala první kostra. A Meiv jí okamžitě usekla hlavu - to je totiž jediný způsob jak zabít nemrtvé. To další kostlivce na chvíli zadrželo. Holky se mezitím zoufale pokoušely přesunout obří postel ke dveřím.
"Přestaňte blbnout a radši vemte, co můžete a bojujte!" zařvala Meiv a podala Míše svojí stříbrnou dýku.
Právě včas, protože otvorem ve dveřích začaly prolézat další kostry. První kostru skolila Meiv, druhou Míša, páčením dýky mezi krčními a páteřními obratly. Další Lucka urazila hlavu kusem dřeva. A tak to pokračovalo.
Meiv stála vpředu, díky tomu zvládla většinu nepřátel zničit sama, protože otvorem mohl prolézt vždy jen jeden kostlivec. Světýlka šepotala stále hlasitěji a holky už začínaly přes všechny ty kosti na podlaze zakopávat. Meiv u dvacíti přestala odťaté hlavy počítat. Sotva motala nohama a na levé paží jí krvácela ošklivě vypadající rána. Zbytek holek byl stejně unavený ale alespoň nezraněný.
Po době, která jim připadala jako věčnost, se už žádní kostlivci u dveří neobjevili. Meiv ještě rychle vykoukla ven, ale ani tam žádní nečíhali a ostatní dveře zůstaly nedotčené. Vrátila se zase dovnitř, kde jí Míša trochu neobratně ovázala zranění.
"Co to sakra bylo?!" popadla konečně dech Lucka. "Nevypadalo to zrovna na maškarní, aspoň, že šli jenom po našem pokoji. Zatím." usykla Meiv, jak jí Míša silněji utáhla obvaz.
Nejmladší Áďa se jen klepala v koutě zatímco jí Anička s Kamčou utěšovaly.
"Neměly bychom vypadnout?" zeptala se Verča a odkopávala kosti z místnosti. "Dobrý nápad.", souhlasila Lucka. "Áďo, jdeme!" křikla Meiv.
Jakoby stěny jen čekaly na ten rozkaz, začaly se hýbat a dolů ze stropu se blížily ostré kovové bodce.
"Ven!" zařvala celkem zbytečně Lucka a všechny se rychle soukaly zmenšujícím se otvorem do haly. Meiv ještě duchapřítomně popadla Áďu za rameno a doslova ji vytáhla ven.
"Někdo se nás snaží zabít! Musíme odtud vypadnout!" panikařila Anička. "Ne bez ostatních!" usadila jí Míša. "Ostatní...", zbledla Meiv. Holky se na ní jen nechápavě podívaly. "Jestli na ostatní nezaútočily ty kostry, tak se nemuseli vzbudit, když se ty stěny začaly hýbat."
Neuvěřitelnou rychlostí se rozeběhly ke dveřím vedoucích. Otevřeli je, ale za nimi trůnila jen pevná stěna. Něco lepkavého začalo vytékat ven a namočilo jim to boty. Meiv, ještě bledší než předtím, dveře znovu přibouchla. "Co to bylo?" zeptala se Anička. "Nechtěj to vědět."
Přešly k pokoji vedoucích a Míša třesoucí se rukou otevřela dveře. Neuviděly nic, žádnou stěnu, prostě jen tmu. Ale v té tmě jakoby se něco převalovalo, něco živého. Pak se ven začalo sápat puchýřovité černé chapadlo a holky měly co dělat, aby dveře zase zabouchly.
Ještě nějakou dobu zůstaly posmutněle stát před nimi. Potom Meiv zašeptala "Nemyslete na to. Teď je důležitější dostat se odsud, než i nám přestane přát štěstí." Rozhlížely se tedy kolem, aby našly východ, když si Míša uvědomila, že tu něco nehraje. "Ty gobelíny!" zachraptěla vystrašeně. "Co?" ptala se Anička. Ale Meiv s Luckou a Verčou už to taky postřehly.
Gobelíny už nebyly ani čisté ani krásné. V cárech vlály ze stěny a nezobrazovaly už žádnou poklidnou krajinu, ale naopak představovaly nejhorší noční můry. Slizké příšery s krví okapávající z dlouhých tesáků, znázornění vražd a mučení, a obličeje bez očí a bez kůže se na ně tlačily ze všech stran a spolu se světýlky šepotaly - zlovolně.
"Alespoň víme co vydává ten hnusný zvuk." snažila se to zlehčit Kamča.
Áďa se najednou rozkřičela a začala pobíhat všude kolem. "Chci odsud pryč!" zařvala a vběhla do prvních dveří, na které narazila. Naneštěstí to byly zrovna ty, za nimiž se skrývalo černé ,cosi´. Anička jí ještě stačila chytit za ruku, ale převážila se a s odporným mlasknutím zmizela spolu s Áďou v temnotě.
Meiv s pevně sevřenými zuby a zuřivě potlačujíc pláč do dveří kopla a ty se zavřely. Potom se s planoucíma očima otočila k ostatním. "Jestli ještě někdo začne panikařit, zabiju ho sama dřív než vezme někoho dalšího s sebou, jasný?" Holky jen přikývly.
"Východ byl hned naproti té soše.", vzpomněla si Verča. "Dobře, tak jdeme, ale opatrně!" nabádala je Meiv.
Přelétla očima modrošedý podstavec a ztuhla. Byl prázdný. Rychle se rozhlédla, jenže nic neviděla. Stejně měla pocit, jakoby se mezi šepotavými světýlky a povívajícími gobelíny skrývalo ještě něco jiného - děsivějšího ale zároveň lepšího.
Ze zamyšlení ji probral náhlý pohyb vedle ní, ale to se jen Míša vydala k východu. Vzala za kliku, zmáčkla jí a ucouvla. Nic se nedělo, tak přikročily blíž. Stále se neozvalo ani šeptnutí, což bylo dost divné vzhledem ke všem těm světýlkům kolem.
Meiv udělala ještě krok a dveře se rozlétly dokořán.
Z mlžného šera na chodbě se vynořil temný rytíř na černočerném plazu. Zastavil se a podíval se na ně rudýma očima a podíval se zlovolně. Meiv pokleslo srdce. Mohla ještě zvítězit nad hloupým kostlivcem, ale ne nad rytířem tyčícím se nad ní do hrozivé výše a už vůbec ne když jeho brnění pohlcuje světlo, jako kdyby bylo vyrobeno ze samotné podstaty temnoty. Plaz s tlamou dlouhou jako lidská paže a plnou ostrých zubů, zařičel a rytíř se rozjel.
Najednou zprava vyskočily dva zelené body a srazily rytíře z jeho zvířete. Zelené oči nepatřily nikomu jinému, než dříve kamennému vlčímu vůdci. Vrhl se na plaza a začal se s ním rvát.
Meiv se zatím s pozvednutým mečem blížila k ležícímu rytíři. Nehýbal se. Přistoupila ještě blíž a když nereagoval usekla mu hlavu a odvrátila se. Přišlo jí to trochu nefér, ale kdo by se v takové situaci choval podle etikety? Ani skautka ne. Otočila se, když se ozval skřípavý smích až jí ztuhla krev v žilách.
Temný rytíř stál na nohou a házel si se svou vlastní hlavou.
,Tak to bude trochu těžší.´, pomyslela si Meiv a pozvedla meč k obraně.
Holky nejdřív jen zůstaly v šoku zírat, ale brzy se vzpamatovaly, protože z chodby se dovnitř nahrnula ještě skupinka kostlivců. V mžiku se síní ozývalo syčení, vrčení, třeskot mečů, duté dopady hlav na podlahu a všudypřítomný zlovolný šepot.
Vlk s plazem se stále zuřivě zmítali v sevření zubů a drápů, takže nebylo poznat kdo vítězí. Míšu s Luckou kostry zatlačily do kouta, kde se nemohly pořádně rozmáchnout, tím pádem ani bránit. Kamče s Aničkou a Verčou se naštěstí podařilo probít se ze zajetí u honosných schodů a pospíchaly jim na pomoc. Napadly kostlivce zezadu a výhodou překvapení se jim podařilo obrátit situaci v jejich prospěch. Na chvíli.
U Meiv to nevypadalo nijak dobře. Rytíř si nasadil hlavu a máchl krvavě rudým mečem. Meiv jeho útok tak tak zastavila, ale měla pocit, že jí prasknou kosti v obou pažích, zatímco rytíř bojoval jen jednou rukou - druhou si totiž přidržoval hlavu na krku.
Rytíř se znovu zasmál a bodl kupředu. Ozubená čepel pronikla Meiv levou paží právě v místě, kde už měla zranění od kostlivců. Meiv klesla na kolena, bolestí ani neviděla. Nic tak hrozného ještě nikdy nezažila a mělo to být horší.
Rytíř vytahoval meč z rány a to pomalu, aby zpětně zahnuté zuby na něm potrhaly co nejvíc masa. Rozchechtal se - zlovolně, když viděl, jak Meiv křičí.
Vlkovi se mezitím podařilo najít plazovo slabé místo, prokousl mu hrdlo a odmrštil jeho tělo na stěnu až to ošklivě křuplo. Chvíli se rozhlížel jakoby se rozhodoval a pak se rozběhl na pomoc holkám proti kostrám, které je znovu zatlačily ke zdi.
,Tak to ne! Mě se už nikdo nebude posmívat!´ pomyslela si Meiv vztekle skrz závoj bolesti a zvedla oči. V tu samou chvíli Rytíř vytáhl meč a sklonil se k ní aby ji dobil. Jejich oči se střetly se stejnou prudkostí, jako jejich meče. Zelená proti rudé. Spravedlivý hněv proti zlovolnosti. Vztek zatlačil bolest do pozadí a Meiv se zvedla na nohy, tvář staženou do zuřivé grimasy. Rytířovy rudé oči se rozšířili překvapením a vzápětí i bolestí, když se rozzářily i Měsíční kameny na meči.
Rytíř couvl a Meiv dostala nápad. Vytáhla Štěstí a namířila ho na něj, takže se rozsvítilo i zlato a rubíny.
A najednou jako by to byl někdo úplně jiný, už to nebyla obyčejná dívka, co náhodou umí zacházet s mečem. Před chroptícím a ustupujícím Rytířem se hrdě tyčila postava obklopená duhovou září a stále sílící aurou moci. Aniž by to Meiv tušila, podobala se rozlícené elfce, které už zbývá jen poslední řešení. Prudce přiskočila k vrávorajícímu rytíři strhla mu helmu a svým zářícím pohledem se mu zabodla do očí. Rytíř zavyl bolestí, padl na zem a rudé oči mu pohasly.
Míša právě dorazila posledního kostlivce a všichni se sešli uprostřed. Holky se držely dál od vlka, ale Meiv, stále obklopená světlem, se k němu dopotácela a nepřítomně ho podrbala mezi ušima.
Vlk jí olízl ruku a zavrčel. "No, na začátečníka to nebylo špatné. Porazit Temného rytíře to už je výkon i na cvičeného čaroděje. Ale vy...", šlehl očima po holkách "už jste si mohly všimnout, že vám pomáhám. A nebýt téhle bojovnice s parádním mečem, jste všechny mrtvé. Takže na mě přestaňte zírat, skoro už vám tečou sliny, a ošetřete jí tu ránu, musí to pekelně bolet."
Holky i přesto zůstaly stát a nic neudělaly. A tak se vlk rozhodl ošetřit Meiv zranění po svém. Jemně skousl zuby okraje zranění k sobě a držel paži ve své vlhké tlamě. Meiv to ani nevadilo, vnitřní síla ji spolu se světlem pomalu opouštěla, takže se teď cítila jen hrozně unavená a otupělá.
Po chvíli vlk ucítil, že krev teče z rány stále méně a tak její paži pustil.
"Vypadneme odsud.", řekl a zamířil do chodby. Holky se znovu ani nehnuly, jen Meiv šla automaticky za ním. Pak si uvědomila, že holky za ní nejdou a tak se otočila a křikla na ně. "Jestli čekáte na další společnost, tak si pak s nimi klidně rozjeďte párty sadistů, ale já se docela ráda vrátím ke starému dobrému táboráku."
Holky ji konečně váhavě následovaly. Jak procházely chodbou, hrozivých portrétů ubývalo a zdálo se jim, jakoby i světýlka šepotala méně zlovolně.
Meiv se zatím snažila zjistit něco o vlčím vůdci. "Kdo jsi? A proč nám pomáháš?" "Jsem Zakletý." uchechtl se vlk. Meiv se na něj jen zmateně podívala.
"Soukromý vtípek. No tak dobře," povzdechl si "nejspíš jste ze světa zpoza svící, podle toho jak jste se tvářily, když jsem promluvil a podle toho jak mizerně tvoje kamarádky bojují. Asi vůbec neumějí kouzla, že jo?" Meiv kývla. "Za to ty máš vážně talent, navíc ani nejsi z vašeho světa."
Meiv se zarazila a překvapeně vydechla. "Cože?" "Nevím přesně jak jsi se mohla dostat do Druhého světa, ale pravděpodobně pocházíš z Lidu měsíčních kamenů. Máš o něco bělejší a jemnější odstín kůže a také ty smaragdové oči normální lidé nemívají."
Meiv se radostí zatočila hlava. Všechno v co kdy doufala se jí splnilo! ,Nejsem člověk! Nejsem prachobyčejný člověk!´ jásala v duchu.
Vlk se na chvíli zamyslel a pak se zamračil. "Vlastně je to dost zvláštní, protože tvůj rod už pokud vím vymřel. Nebo přesněji řečeno byl vyvražděn Temnými rytíři. Stejnými jako ten, kterého jsi porazila tam vzadu, i když to byl teprve novic v rytířském rádu."
Meiv trochu posmutněla, ale radost z toho, že není člověk nemohlo jen tak něco přehlušit.
"Tak fajn, teď vím kdo jsem já, ale pořád jsem se nedozvěděla nic o tobě. Takže kdo jsi?" zeptala se znovu.
Vlk zrozpačitěl, což se projevilo nervózním škubáním ocasu a vyceněnými tesáky. "Jsem začínající kouzelník a rytíř. V krčmě jsem se hloupě vsadil, že odsud vyjdu po noci živý a majitelé zámku mě zakleli."
"Kdo jsou ti majitelé?" vyzvídala Meiv.
"Vlkodlaci, proto je hrad ve dne krásný a v noci vražedný, stejně jako oni sami. Taky je v noci plný všech možných stvůr, které se sem sjíždějí z velké dálky. Když jsem sem večer přišel, nebyli ještě úplně proměnění a moje sázka je hrozně rozesmála a tak mě jenom zakleli. Měl jsem štěstí."
"Jaké je přesně to prokletí?"
"Jak vidíš zakleli mě do vlka. Ve dne jsem mohl vnímat, ale jinak jsem byl zkamenělý. V noci jsem se mohl volně pohybovat po hradě, ale nikdy jsem ho nesměl opustit. Řekli mi, že pokud se najde nějaký další blázen, který tu zůstane přes noc a přežije tři útoky, vysvobodí mě. Tedy v případě, že se ještě dostane ven z hradu."
"No, tak teď už musíme splnit jen tu poslední podmínku.", řekla Meiv optimisticky. "Určitě nebude stačit jen vzít za kliku u dveří." upozornil jí vlk.
"A podívej se dozadu, mám dojem, že slyším méně kroků než bych měl.", vybídl jí. Meiv se ohlédla a zamrazilo jí
"Kde je Kamča?" vykřikla. Holky se vystrašeně rozhlížely, ale z šera za nimi nikdo nevycházel - jen zlovolný šepot, připomínající výsměch.
máš hezounkej blog..:) určo se ještě zastavim:) jestli chceš,koukni ke mně:o)