Tak a je tu závěrečná část prologu, další části budou asi přibývat poněkud pomaleji ale budou. Užijte si čtení!:-)
P.S.: Za to, že to sem přidávám poděkujte Drusille, která mě povzbudila - mimochodem mrkněte k ní - má u sebe krásný příběh o jedné princezně...:)
--- --- --- ---
"Musíme pro ní!" vyhrkla Míša. "Ne! Jestli není za vámi, tak už je mrtvá. Držte se při sobě, nebo se radši chyťte za ruce. " zavrčel vlk.
Řídili se jeho radou a vytvořili hada. Meiv měla ruku zlehka položenou na vlkovo hlavě a jí se držela Míša. Verča, která šla na konci si pro sebe zamumlala "To ty oběti nikdy neskončí?" Vlk jí zřejmě slyšel a odpověděl. "Jestli se budete chovat tak neopatrně jako doteď, tak ne!" Verča zabrblala ještě něco dalšího, pravděpodobně dost urážlivého, ale vlk nereagoval.
Po chvíli prošli děsivými vraty s bodci ven do stejně hrozivé noci. Foukal mrazivý vítr, obtáčel se kolem věží s mrtvolně šedým světlem za okny, a strašidelně kvílel. Přes Měsíc přebíhaly mraky a hvězdy blikotaly, jako skomírající lucerny zakrývané zlomyslným skřítkem.
I nádvoří se úplně změnilo. Podlaha se až do poloviny cesty k hradbám skládala z černých dlaždic. Na jejich konci vyrůstal ze země rudý sloupek a na něm zářil pokroucený bílý klíč.
"Ten budeme potřebovat.", ukázal na něj vlk. Meiv chvíli přemýšlela k čemu, když jí pohled padl na teď už pevně zavřenou bránu. Klíčová dírka jakoby na ní vyzývavě mrkala.
Verča chtěl prostě pro klíč dojít ale Lucka jí zadržela. "Nemyslíš, že je trochu divné, že zrovna před tím klíčem jiná podlaha?"
Vlk přikývl. "Vlkodlaci si rádi se svými vězni hrají."
"Zkusím šlápnout na jednu dlaždici, ale radši mě držte, kdyby něco vytáhnete mě zpátky." ozvala se Meiv.
Zkusmo se dotkla první dlaždice a když se nic nestalo přesunula se na ní plnou vahou - dlaždice vydržela.
"Asi to půjde.", obrátila se k ostatním a přesunula na podlahu i druhou nohu. V tom se dlaždice propadla a spolu s ní i další čtyři, které s ní sousedily hranami. Holky Meiv tak tak zachytily a vytáhly nahoru.
"Chytré, propadne se to až po druhém dotyku a když se zhroutí i podlaha okolo, je záchrana prakticky nemožná." poznamenal vlk a podíval se dolů do propasti, odkud se ozývalo vzdálené dunění.
"Bude potřeba hodně rychlosti a obratnosti, abysme získali ten klíč, tak to radši nechte na mě.", pokračoval.
"Tak to ani náhodou!" zamítla to Meiv. "Máš přece čtyři nohy, jak chceš zvládnout nedotknout se podlahy dvakrát?"
"A jo, pořád zapomínám, že jsem vlk.", souhlasil smutně. "Takže půjdu já.", oznámila jim Meiv a všechny námitky umlčela prostě tím, že se rozeběhla a skákal z jedné dlaždice na druhou, takže se jich vždy dotkla jen jednou. Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože cestou zpět nebude vědět, kam už šlápla a kam ne. Ale o tom teď Meiv raději nepřemýšlela a brzy dorazila ke sloupku, který stál na kousku pevného kamene. Na chvíli zaváhala, protože se bála další pasti, ale pak se prostě natáhla a vzala klíč do ruky. Vítězně se usmála a zamávala na ostatní.
Úsměv jí zmrzl na rtech, když se s ní kámen spustil dolů do temnoty. Meiv slabě vyjekla, vždycky trpěla lehkým strachem z výšek. Naštěstí začala za chviličku zase stoupat nahoru. Vynořila se před vchodem do hradu, zatímco ostatní vyjeli nahoru před hlavní bránou.
První čeho si všimli, bylo, že dlaždice kompletně zmizely a mezi hradem a zbytkem nádvoří se rozprostírala jen tma propasti, ve které to zlovolně hučelo.
Meiv se úzkostí stáhlo hrdlo, když se podívala dolů.
"Zkus nám hodit ten klíč!" zavolala na ní Lucka z druhé strany. Meiv se pořádně rozmáchla a švihla, ale klíč jí zůstal jako přilepený na pravé ruce. Zkoušela ho přehodit do levé dlaně, ale nehodlal se jí pustit.
"Nejde to!" odpověděla Meiv zoufale. Připadalo jí nemožné, že by po tom všem, co už zažili, je mělo zastavit nějaké lepidlovité kouzlo.
Vlk nešťastně obcházel po okraji propasti. Potom se posadil na zadní a zakřičel. "Máš talent na kouzla, podle všeho dost velký. Prostě si představ, že je před tebou pevná zem a přejdi! Máš u sebe měsíční kameny, z těch můžeš čerpat sílu!"
Meiv pohlédla do hlubiny dole a polkla. Zvedla oči, zadívala se na druhou stranu, jakoby se loučila a nakročila. Ještě rychle bolavou levou rukou sevřela Štěstí, semkla víčka a došlápla. Propadla se o něco níž, ale ne úplně. Oči nechala zavřené a kráčela dál. Aniž by si to uvědomila, před ní se vytvořil úzký průhledný můstek. S občasným propadáním došla na pevnou zem.
Úlevou se rozesmála a pohladila vlka po srsti na zádech. Vlk jen zlehka zavrčel a řekl. "Radši odemkni dřív, než se zase něco stane."
Meiv strčila klíč do zámku a ten se sám odemkl a brána se otevřela. Všichni vyběhli za hradby a začaly radostně výskat.
Kolem vlka se najednou rozlilo rudé světlo a začal se pomalu měnit ve vysokého mladíka s rozježenými zrzavými vlasy a azurově modrýma očima.
Rozkošnicky si protáhla prsty a zářivě se na Meiv usmál, takže odhalil řadu blyštivě bílých i když trochu špičatých zubů.
Za nimi se ozvalo táhlé zavytí, a tak se všichni pro jistotu odsunuli ještě kousek od hradeb. Na cimbuří se objevila smečka mimořádně velkých černých vlků.
"Pobavili jste nás smrtelníci.", ozval se jeden z nich. "Jste první, komu se podařilo dostat se odsud živí. Kdykoliv ve dne máte u nás dveře otevřené, ale v noci sem už nikdy nechoďte!" varovala je vlčice se stříbrnou srstí na hřbetě a spolu s ostatními se stáhla z dohledu.
"Ve vašem světě je ještě den." upozornil je mladý kouzelník
"Jo, už se tam docela těším. Ale nejdřív by mě zajímalo, jestli někdo z vašeho světa chodí k nám?" ptala se Lucka.
"Někdy ano, ale upřímně řečeno, historky o vašem světě nejsou zrovna oblíbené. A zatím nikdo nepřišel zpátky, aby je vyvrátil. Vlastně kromě tady vaší bojovnice." odpověděl mladík.
Meiv si vzpomněla na ty dva mrtvé muže v lese ve Druhém světě a ušklíbla se. ,Zřejmě se jim u nás moc nedaří.´,pomyslela si a nahlas řekla.
"Jděte domů a zkuste nějak vysvětlit co se stalo. I když nejlepší asi bude něco si vymyslet, protože tohle vám nikdo neuvěří. Zkuste prostě říct, že se vám všichni nějak ztratili v lese a jedině vy jste se dostali ven."
"Ty zůstáváš?" zeptala se Míša užasle.
Meiv se k ní otočila, takže neviděla jak na ní kouzelník s nadějí pohlédl. "Patřím sem. Navíc jsem vždycky chtěla vypadnout z toho nesmyslného světa za branou. Řekněte prostě, že jsem se ztratila s ostatními. Mějte se hezky a dávejte na sebe pozor." loučila se s nimi Meiv rozpačitě a mladík se znovu usmál.
Holky se naposledy objaly, opatrně aby Meiv npochroumaly zraněnou paži, a pak vyrazily dolů ke svícím. Těsně předtím než prošly, na ně ještě Meiv zavolala. "A zakryjte vchod do tunelu ať už se sem nikdo další omylem nedostane!" Příkývly, naposledy jí zamávaly a zmizely za planoucími sloupy.
Meiv chvíli zůstala stát, ale potom jen potřásla hlavou a otočila se k průchodu zády. Poprvé se pořádně podívala na kouzelníka.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se.
"Nier.", odpověděl a podal jí ruku. "Já jsem Meiv.", potřásla mu s ní. "Tak co, nechceš jít vyhrát jednu sázku?" pobídla ho. "Jasně!" zašklebil se Nier a v družném hovoru se vydali na cestu.
Právě vycházelo slunce a jeho bledé paprsky dopadaly na hustý les pod hradem, který se zatím začal znovu měnit ve výstavní sídlo.
Mezi listovým vyhlédl pár inteligentních nebesky modrých očí a se zájmem sledoval odcházející dvojici. Po chvíli se oči otočily směrem do lesa. Ranním tichem se rozezněl tichý klapot, jako cinkání stříbrných kapek rosy o hladinu studánky, a potom už se po zemi rozhostil klid a mír. Na čas.
ahoj mas fajn blog =) kukni aj na moj a zapoj sa pls do bleskovky