close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

I. - Rozcestí3

9. listopadu 2007 v 15:28 | Arliti |  Rody Prvního světa
No, skoro nic se neděje. V téhle části jde spíš o prokreslení psychiky, než o dobrodružství, ale ta příští už bude trochu akční - slibuju!:-)
------------------------------------------------------------
Probudili se časně, protože se rozpršelo a foukal ledový vítr, který hnal šedivá mračna na západ. "Ještě tohle." zabručela Meiv rozmrzele. "To za chvíli přejde, ty mraky letí rychle úplně jiným směrem, než jedeme." Jak pomalu projížděli stříbrnými provazci deště, Meiv něco zastudilo na ruce. Podívala se na své levé zápěstí - pořád ho obepínaly její staré digitální hodinky. Chvíli na ně zamyšleně koukala, ale pak si je rozhodným gestem sundala. Ten svět už je pryč. Displej ukazoval 23:30, tedy čas Druhého světa. Meiv už chtěla hodinky zahodit, ale pak si to rozmyslela a schovala je do brašny. Omlouvala si to tím, že nechce znečišťovat i tenhle svět, ale pravda byla, že ty digitálky představovaly její poslední pouto se světem za svícemi a ať už si namlouvala co chtěla, nemohla na všechno jen tak zapomenout.
Koneckonců všechno nebylo tak hrozné. "Třeba chození na skauty." povzdechla si polohlasně a smutně vzpomínla na všechny ty úžasné tábory plné dobrodružství a nových přátelství. Samozřejmě ne všechno v oddíle klapalo tak jako za Foglara, ale i tak na skautech zažila nejkrásnější chvíle svého života v Druhém světě. Jak vzpomínala na všechna stará přátelství, její nálada se přece jen začala zlepšovat a obloha jakoby ji následovala. Přestalo pršet, cestu ozářily sluneční paprsky a nad hlavou se jim rozezpívaly ptáci.
Jejich švitoření znělo sice velice hlasitě, ale přesto bylo slyšet klapot kopyt v lese podél jejich cesty. Meiv pobídla Ersii a dohnala Niera. "Nemáš pocit, že nás někdo sleduje?" ptala se znepokojeně. "Jo, ale to nevvadí. Tady se to stává celkem často, navíc nás to sledovalo už včera večer a přes noc nám to neublížilo.", řekl Nier klidně. "A to jsi ani nepostavil hlídky?" vykřikla Meiv šokovaně. "Hlídky!" rozesmál se Nier. "Hlídky! Ty, čarodějka s největší mocí, jako jsem kdy poznal u lidí, se mě ptáš proč jsem nepostavil hlídky!" "Přestaň hýkat jako umýrající osel. Nejsem ještě zvyklá řešit všechno kouzly, tak se nediv, že si hned nevzpomenu na Obrannou stěnu." zrudla Meiv. "Promiň, ale vážně to nebude nic nebezpečného. A přestaň se tvářit tak zahanbeně, tím dojem na lidi neuděláš a za chvíli už bedeme v Kamenný." podotkl Nier a odjel si promluvit s Artilem.
Meiv se rozhlížela po okolní přírodě, aby se uklidnila. V jednu chvíli se jí zdálo, že zahlédla jakýsi bílý třpyt, a za chvilku znovu. "To není možné!" vydechla a zastavila koně. "Co se děje?" ohlédl se na ni Artil. "Nic.", vzpamatovala se Meiv. "Jen, co víte o jednorožcích?" "Moc se o nich nemluví. Jsou to udržovatelé rovnováhy a nejkrásnější bytosti našeho světa. Vidělo je jen několik zasvěcených - většinou to byly čarodějky." ujal se slova Artil, jako obvykle, když šlo o nějaké všeobecné znalosti. "Proč se ptáš?" přerušil ho Nier. "Ehm,já jen, že jednorožci a draci byli mými oblíbenými bytostmi už ve Druhém světě." "Draci! Ty jsi vážně divná!" vykřikl Artil. "A to jako proč?" ohradila se Meiv naštvaně. "Mít ráda draky není normální. O tomhle se rozhodně před nikým nezmiňuj, stačí, že se tě budou lidé bát už kvůli Ersii." "Jen ať se mě bojí, stejně tu potkáme akorát tak hloupé vesničany." prohlásila Meiv pohrdavě. "Zatímco v tvém světě jsou všichni dokonalí!" odsekl Nier a odjel dopředu. "Počkej, tak jsem to nemyslela!" volala za ním Meiv nešťastně. Ale Nier se jen otočil a křikl na ni: "Nedivím se, že máš ráda draky, dokážeš totiž plivat oheň stejně jako oni."
Jak jsem mohla takhle zpychnout během pár dní? Ptala se sama sebe. Copak ji pouhé tři dny ve světě, kde byla něčím vyjímečná mohly tak zkazit? Zbytek cesty jeli mlčky, Meiv zpytovala svědomí, Artil jí neměl co říct a Nier jel stále před nimi. Počkal na ně až před branou do Kamenné. Meiv seděla se sklopenou hlavou a neodvážila se na něj podívat.
Stáli před jednoduchým dřevěným opevněním a klouzaly pohledy po kamenných domcích, pořád nikdo nepromluvil. Doznívaly k nim jen tiché zvuky vesnice. "Tak co, nebudeš děsit místní?" zeptal se Nier. Meiv zavrtěla hlavou, že ne. "V tom případě zvedni hlavu a chovej se přiměřeně svému postavení - to znamená vznešeně, ale ne povýšeně." nakázal jí a projel branou. Meiv ho stále trochu sklesle následovala. "Neboj, nikdy se nedokáže zlobit dlouho...", chlácholil ji Artil.
Pomalu projížděli úzkými blátivými uličkami až dorazili k nízké budově s chátrající dřevěnou střechou a ušmudlanými okny. Nad vchodem se houpal vývěsní štít zobrazující oběšeného skřeta. Když vešli dovnitř, nidko si jich nevšímal. U dubových stolů se krčila jen hrstka hostů zabraných do svých vlastních problémů. Nier požádal hostinského o víno, chléb a nějakou zeleninu. Posadili se k rohovému stolku a čekali. Několik hostů se po nich přece jen ohlédlo, ale za chvilku se zase věnovali svým záležitostem.
Všichni až na jednoho vousatého muže, který seděl u protějšího stolku. Meiv mu to nemohla zazlívat, protože seděla přímo naproti němu, ale přesto se jí její upřený pohled ani trochu nelíbil. Probodával ji tmavě hnědýma očima, ale z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Zpod vesnické čapky mu až na ramena splývaly hnědé vlasy napůl zakryté dlouhým zeleným pláštěm. Víc si Meiv prohlédnout nestačila, protože přišel hostinský a začal na stůl pokládat jídlo. Ani jí to nevadilo, radši než prohlížení neznámého divouse, se věnovala upíjení vína z poháru.
Když jí chtěl Artil už podruhé dolít, pohybem ruky ho zarazila. "Já nejsem na víno zvyklá, radši už pít nebudu. Tady čaj asi nemají, že ne?" "Ne, čaj seženeš jedině u brány do druhého světa, nebo u kořenářek, není nijak zvlášť oblíbený ani rozšířený." odpověděl Artil. "A radši by sis měla rychle zvykat, tady se pije víno místo vody. Zkus vypít ještě jeden pohárek." pobídl jí Nier, který už se očividně přestal zlobit. "Tak dobře, ale jen tu jednu." souhlasila Mev nejistě. I tak se jí trochu motala hlava.
Když už téměř dojedli, divous od naproti odešel. "No konečně." oddychla si Meiv. "Cože?" "Nevšimli jste si jak nás ten chlap neustále sledoval?" "Ne." zavrtěli oba bratři hlavou. "V tom případě je asi normální, když vás nějaký cizinec probodává pohledem?" povzdychla si. "Úplně normální to není, ale stává se to dost často." odpověděl Nier. Po chvíli hodili na stůl pár stříbrňáků a vydali se zase na cestu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama