


Satyrové
Jsou horští a lesní démoni, průvodci boha Dionýsa. Byli nezbední, prohnaní, prostopášní, dotěrní a vždy veselí. Zajímali se jen o víno a ženy a s tím související požitky. Pokud nepásli Dobytek, nebo neproháněli nymfy, bavili se tancem a hudbou. Jejich oblíbenými nástroji byly flétny, sýringy, cimbály a dudy. Lidi neměli příliš v lásce; někdy před nimi utekli, jindy je zas strašili nebo přepadávali. Z ostatních bytostí se nejlépe snášeli se Silény a Pány, s nimiž je někdy lidé ztotožňovali.
Podle starších představ měli satyrové kozlí nohy a uši, tupý a široký nos, naježené vlasy a růžky na čele. Později dostali téměř lidskou podobu a jejich původní vzhled připomínaly jen kozlí uši a růžky.
Pán
Syn nymfy Dryopy a boha Herma, bůh lesů, lovců a pastýřů. Narodil se s kozlíma nohama, s rohy a dlouhými vousy, takže jeho matka dostala z něho strach, který je dodnes po něm nazýván "panický", a uprchla. Hermés se ho však ujal a odnesl ho na Olymp. Tam se mu ale bohové vysmáli pro jeho vzhled a proto Pán utekl do arkadských lesů. Tam také sám vyrostl a žil. Věnoval se hlavně pasení dobytka a hře na píšťalu. Jeho nejmilejšími společníky byli Satyrové a Nymfy; ochotně se také přidával k veselé družině boha Dionýsa. Ale z bohů měl nejraděj Apollóna a proto ho naučil věštit.
K lidem byl Pán celkem přívětivý, měl rád zejména pastýře a ochraňoval jim stáda. Nikdy ho však nesměli vyrušit ze spánku, jinak vyskočil a vystrašil viníka tak, až se ho zmocnil "panický strach". Někdy dovedl vystrašit i celá vojska. Například Peršany v bitvě u Marathónu (490 př. n. l.). Athéňané mu za to postavili svatyni v jeskyni na severním svahu Akropole, kde ji pak také archeologové našli.
Původně žil Pán v arkadských lesích, pak se ale setkání s ním rozšířila po celém řeckém i římském světě, až splynul se starým bohem Faunem. V nejstarších dobách byl prostým ochranným bohem pastýřů, později se vyvinul v ochránce celé přírody a těšil se úctě zejména na venkově. Za baroka se jeho sochy často objevovaly v zahradách a šlechtických sídlech.

Faun
Římský bůh lesů, polí dobytka, ochránce přírody a plodnosti. Podle římských mýtů byl prý synem boha věštění Pika, a když vyrostl stal se králem Latia. O lidstvo si získal zásluhy nejen jako ochránce zemědělství, ale i tím, že naučil lidi orat a zušlechtil jejich mravy.
Jako ochránce dobytka před vlky uctívali Římané Fauna pod jménem Lupercus, jako ochránce lesů pod jménem Silvanus. Později se vyvinul ze Silvana zvláštní bůh, kterému připadla ochrana lesů a polí, jež byla původně funkcí boha Marta. Fauna ztotožnili Římané později s řeckým Pánem.
Satyrové, Pán a Faun se nakonec slili v jedinou veselou bytůstku s kozlíma nohama a rohy, která nosí štěstí a radost a libuje si zejména v hlučných jarních oslavách, kdy tančí spolu s nymfami a dryádami, aby oslavili probuzení přírody. Přes svou téměř totožnou podobu s čerty ale nepatří mezi zlé bytosti a snad až na občasné kanadské žertíky nikomu neubližují.
půjčky na směnku ihned brno :-!