Slunce zapadá za hory
a k nám se plíží strach
to už se blíží potvory
a s nimi mrtvolný pach
Nevědomí se nebojí,
my však víme své
tyhle rány se nehojí
život uhasne.
Pár se nás k ohni přisune
na tvářích temný mrak
jednoho dráp popadne
a my necháme to tak.
Kolik nás ještě vydrží
než přijde svítání
komu se výhled zamlží
na cestě do strání?
Sedíme tiše v hloučku
a každý pochmurně bdí
stvůra si sejmula roušku
a i nevědomí už ví.
V hodině těsně před ránem
zbýváme už jen tři
však úsvit v tom kraji zapadlém
nikdo z nás nespatří.